Mise MM II aneb kód 37
Ukázka
1.
V ordinaci neurologie byl klid, jakoby už žádný pacient neměl přijít. Venku se pomalu začalo smrákat a mezi mráčky občas prokoukly poslední paprsky rudého slunce, které chvíli zářilo oranžově a postupně přecházelo do tmavší červeně. Úžasná hra barev nenechala Mary bez povšimnutí. Ráda pozorovala dění na obloze a nejraději z polohy ležmo. To když zahradu pohlcoval večerní stín jako plášť mocného čaroděje věstící příchod noci a ona se ještě choulila na lehátku u příjemného bazénu. Voda už většinou ke skoku do ní nelákala, ale pokud Mary zavřela oči a nasála vůni borovice a všude přítomných květů, celá scenérie poskytovala atmosféru vyhřátého středozemního pobřeží.
Na dveře někdo jemně zaklepal. Sestřička sebou trhla, div že nespadla z pojízdné židle, a prudce se otočila po Mary. „Čekáte ještě někoho, paní doktorko?“ Mary se zamyslela a nahlédla do svého diáře, který měl být ovšem shodný s objednávkami v knize pacientů, jež ležela před sestrou. „Nikoho už tady nemám ... ani soukromě nemá za mnou nikdo přijít,“ potichu hlesla Mary, která se už těšila domů. Duší už byla na zahradě.
Sestřička vyskočila a otevřela. Do ordinace vklouzla drobná starší žena, ve věku Maryiny maminky. Nesměle přicupitala drobnými krůčky až k Mary, která jen hlesla na pozdrav a pozorovala příjemnou dámu, jak s úsměvem přistoupila blíž. Její šedivé vlasy byly umně spleteny do copu a z něj vytvořen drdůlek přesně tak, jak to nosívala Maryiina babička. Modré oči se upřeně zadívaly na Mary a paní, která připomínala stárnoucí vílu, se krásně usmála. Její oděv také připomínal vílin závoj, neboť přes šedivé šaty byl přehozen vzdušný háčkovaný pléd. Celý zjev dámy byl poněkud nereálně pohádkový.
„Dobrý den, paní doktorko ... velice se omlouvám, že přicházím bez objednání, ale vysvětlím vám, proč,“ pronesla tiše a zdvořile starší dáma.
„Dovolte, abych se představila,“ náhle odbočila od tématu nezvaná návštěvnice, „jmenuji se Drahomíra Slavíčková a jedu k vám až z Třebíče,“ dokončila svůj proslov s povzdechem, jako by ji tato cesta nijak zvlášť netěšila nebo spíš velmi unavila. Starší dáma se zadívala upřeně do Maryiných modrých očí.
„Jste přesně taková, jakou jsem si vás z knihy Mise MM představovala. Plavé vlnité vlasy, světlá pleť a modré, hluboké a upřímné oči...,“ povzdechla si ještě hlasitěji návštěvnice, která svými slovy Mary polichotila, jako každé ženě, nejen středního věku. Přesto se Mary nenechala jen tak unést a chtěla se dovtípit, proč ji teď stará paní zahrnuje lichotky.
„A co vás k nám přivádí?“ zvídavě se Mary chtěla dobrat podstaty návštěvy staré dámy jménem Drahomíra Slavíčková z Třebíče. „Máte snad nějaké akutní potíže?“ optala se Mary docela zbytečně, protože dáma nevypadala, že by ji k návštěvě dohnaly chronické bolesti, se kterými za Mary většina pacientů přicházela.
„To víte, že nějaké problémy, které bychom mohly u vás řešit, mám, paní doktorko,“ mávla pomyslně rukou paní Drahomíra, „ale to, co mě k vám přivádí ...,“ sklopila zrak a chvíli se odmlčela ... „je vaše kniha.“
V uzavřené části arcibiskupské rezidence v nejprestižnější části Prahy na Hradčanském náměstí usedla nejvyšší hlava katolické církve do pohodlného křesla. Prostředí kolem něj vypovídalo o důležitém postavení této instituce po staletí. Za oknem se k nebi tyčily věže svatovítského chrámu jako němí svědkové církevní moci; nebylo prestižnějšího místa v Praze, které by tomuto mohlo konkurovat. Historický interiér byl tvořen jen samými uměleckými artefakty, pocházejícími od nejvýznamnějších umělců posledního půl tisíciletí. Za obrazy, sošky či nábytek by se nestydělo žádné přední světové muzeum. Arcibiskup ve svém černočerveném šatu tiše přistoupil a poklekl před svým nadřízeným. Kolem krku se mu vinula jako had bílá štóla, tzv. pallium, která byla zdobena šesti černými kříži na znamení plnosti moci. Mitru, kterou měl na slavnostní mši na hlavě, odložil v předpokoji, aby jeho vzezření nepřevyšovalo důležitost nejvyššího hosta.
Ten se pohodlně usadil a svým bílým šatem působil zajímavým kontrastem k arcibiskupovi, který sklonil pokorně hlavu a políbil prsten na papežově ruce. Výjev, který by sám o sobě svědčil době středověku; bylo ale 21. století a nikdo se nad nesmyslnou stagnací vývoje v těchto kruzích nepozastavoval. Duchovní vývoj člověka, myšlena tím jeho duše, se také zastavil někde v raném středověku a nikomu to vlastně nebylo ani divné. Hlavně z důvodu, že se lidem nabízela náhražka, která pocházela právě z církevních míst. Dodržování obyčejů a bezhlavá poslušnost zaručovala zmražení vlastního přístupu k Bohu, pochopení koloběhu života a karmické zákonitosti. Náhražka představovala kompletní balík informací, které byly bezpodmínečně přijímány, aby nedocházelo ke společenské exkomunikaci jedince. Ale v dnešní době? Kdo uvěří, že skupina zastánců lidské nevědomosti bude prostředníkem ke vstupu do tzv. věčného života?
I když po náhlé smrti posledního papeže význam zvolení nového prudce klesl, stále zastával Petr II. velmi významné postavení v celosvětovém politickém uspořádání. Oveček sice nepřibývalo, ale vymírání přívrženců bylo pozvolné a církevní „manageři“ plánovali novou marketingovou strategii, která se v minulosti velmi osvědčila. Papežské turné bylo tím pravým tahákem pro skalní, váhavé, ale i nové věřící. Zfanatizované davy dokážou své; množství energie poslané stejným směrem utlumí čiré vědomí a uvrhne lidskou schopnost vlastního uvědomění, své duše i ducha, do doby ledové.
Arcibiskup, stejně zvolna jak poklekl, vstal a sedl si na klubovku naproti papeži. Papež si vážným pohledem prohlížel svého zástupce v samém srdci Evropy. Kdo by to byl řekl, že se tu bude odehrávat velmi podstatná událost tisíciletí? Jeho informátoři eliminovali mezi stovkami nových zpráv jednu velmi zvláštní. Proslýchá se, že přímo zde, v postkomunistické zemi se dějí události, které předpovídali bibličtí prorokové, jejichž zjevení byla sice v Bibli proklamována, ale přizpůsobena církevním potřebám. Kdo by potřeboval zjevení nového Mesiáše mimo institucionalizovanou církev? To by znamenalo konec tisíciletého úsilí o primát v otázce posmrtného života a jeho uspořádání. To nemůže ani on, ani jakákoliv církev dopustit, stejně tak jako zjevení různých světelných bytostí v minulosti. Ať to bylo cokoliv, vždy se církev usnesla, jestli zjevení připustí. Pokud mělo „znaky neposkvrněného početí“, tedy Panny Marie, tak to nakonec po dlouhých procedurách s příjemci nadpřirozených obrazů a informací bylo přijato. Skutečnou pravdu se svět stejně nikdy nedozví … přemítal papež při pohledu na svého arcibiskupa nesoucího jméno Tobiáš.
„Hmm, chtěl jste mě informovat osobně?“ promluvil Petr II.
„Ano, vaše Excelence, vše je v těchto deskách,“ pokorným hlasem pronesl Tobiáš a podával jeho Excelenci tmavočervené desky, ve kterých se ukrývala práce církevních agentů, jež odvedli přímo detektivní práci. Odhalili velmi záhadnou okolnost, naprosto náhodou, při běžné rešerši knižních novinek a jejich titulů. Jeden z nich nesl název ... „Mesiáš přijde za sedm dní“. Kniha obsahuje, tedy z mého skromného pohledu, velmi nebezpečné informace, které nepříjemně zasahují do učení naší svaté Římskokatolické církve.
Arcibiskup si dodal odvahy k vysvětlení obsahu desek, které už papež odložil na malý stoleček po jeho pravici. „Excelence, možná bych vám měl k této záležitosti říct pár informací…“ Papež pokynul beze slov, že naslouchá, aby Tobiáš pokračoval.
„Zpočátku jsme obsahu knihy nepřikládali žádnou vážnost. Svým stylem i obsahem se velmi blíží spekulativním oponentům naší víry,“ Tobiáš klesl hlasem a oči sklonil k podlaze, neboť ho toto téma před hlavou církve přivádělo do rozpaků. „Jenomže v té knize je tolik nápadných shod s tím, co bylo v proroctvích řečeno, že jsme podrobili knihu zkoumání a došli jsme k názoru, že by na jejím obsahu mohlo být něco pravdy.“
„Pokračujte,“ pobídl ho Petr II.
„Skutečně je pravděpodobné, že se zde narodí ... jak to říct, druhý Kristus ...,“ Tobiáš hlesl téměř neslyšitelně.