Jeho veličenstvo chrt
Ukázka
Moje první závody
A nastal den, který často označujete jako den ‚D‘. Ne že bych příliš rozuměl lidskému myšlení a vyjadřování, ale leccos jsem za ta léta života u vás pochytil. Ráno bylo jako každé jiné, ale přesto bylo prostě ‚jiné‘. Křikem nás probouzeli, to nebyla žádná novinka, ale dnes měl náš psovod v hlase něco jako nakřápnuté vajíčko, které se skutálí z kurníku. Zkrátka byl ten urostlý chlapík, ze kterého šel vždy strach, úplně naměkko, protože nás po týdnech tréninku poprvé postavil za startovní vrátka. U lidí by se řeklo ‚na startovní blok‘, ale my máme takové boxy, které se po povelu otevřou a před námi se objeví rychle se pohybující králík. A v tom okamžiku se nám všem, pokud mohu nyní mluvit za všechny chrty, zatmí před očima a my vyrazíme za tím chundelatým bodem, který se rychle vzdaluje ve svém zoufalém pudu sebezáchovy. Většinou je jejich vůle zachránit se asi menší, než naše vůle jej dostihnout, a to soudím podle toho, že jsem často viděl jejich bezvládná a zakrvácená těla v mordě vítězů. A jestli jsem byl také tímto vyvoleným? Počkejte, nepředbíhejte, ještě jsem vám ani nedovyprávěl příběh mého prvního dostihu.
Tak tedy ráno pokračovalo poměrně běžně, dostali jsme vodu a vyběhli před kotce. Všichni jsme už byli pěkně nažhavení a v hlavách nám vřela představa, že už dnes to budu právě ‚já‘, kdo ve svých ostrých zubech stiskne živého tvora. Byla to tak úchvatná a opojná představa, kterou bych přirovnal k opojení vínem u lidí. A čím víc vás tím ‚opíjejí‘, tím více chcete soutěžit. I když prý někteří naši příbuzní, kterým se říká ‚pytlák‘ (anglicky lurcher), prý nezávodí pro potěšení svých pánečků, ale honí zvěř v lese bez loveckých fanfár a všech těch kudrlinek, na které jsme zvyklí my, psi šlechty. Ale o tom se jen šušká, protože takový pes, který je při lovu chycen, je okamžitě krutě potrestán, stejně tak jeho páneček. Taky se povídá, že riskuje pro svého pánečka, aby měl co jíst. Chudák jeho páneček, nevím, ale určitě bych se zachoval stejně. Zkrátka páneček je pro nás něco jako ‚Bůh‘, je naším požehnáním, ale i prokletím. Záleží na situaci, ve které se ocitnete. A já si nemohu na nic stěžovat, to mi věřte.
Tak abych to dopověděl, vyrazili jsme k závodním dráhám. Den byl jako vymalovaný, slunce hřálo, a první, co nás zarazilo, byl počet pánečků, kteří se shromáždili kolem závodiště. Páni, to byla hlava na hlavě a jedna vznešenější než ta druhá. A úplně na tom nejlepším místě seděla ONA. Ano, byla to pravá anglická královna, kvůli které se tento závod konal. Seděla na vyvýšeném místě, aby měla skvělý výhled na nás a na šampióna, který ze závodu vyjde jako vítěz. Ačkoli běžně nejsem trémista, po celém těle mi šel mráz, jak se mi to stává při deštivém dni na konci listopadu. Ale teď byl letní den, možná tak červen, jak jsem zaslechl od pánečků, tak nebyl žádný důvod, aby bylo chladno. Ovšem, že to nebyl žádný mráz, ale strach z neúspěchu dohromady se vzrušením, že to budu snad tentokrát já...
V uších mi zazněla rána, která mi pronikla skrze ušní bubínky jako ostrá jehla. Teď! Vyrážím vpřed a už se mi mihla před očima chundelatá hnědobílá koule, která zoufale pádila vpřed, ale taky trochu kličkovala, aby zmátla své stíhače. Nedívám se ani napravo, ani nalevo a letím jako vystřelená kulka. V oblacích prachu kolem sebe tuším své soupeře, ano, vedle mě je Bill, ohromný chrt, jak jsem se již zmiňoval. Slyším jeho chrčivý dech, aby to byl on, kdo chytí kořist. Už, už mi chmýří ocásku zašimrala čenich, už jsem ji měl na dosah. Ale Bill se mi dostal před čenich a kořist mi vytrhl z mordy. Do háje! Dal jsem do toho opravdu všechno, ještě dnes si pamatuji, jak jsem na konci bezvládně dolehl na vydupanou dráhu a chvíli nemohl ani popadnout dech. A smetanu slízl zase Bill… Bolí mě celé tělo, každý úd. Páneček stojí nade mnou a něco křičí, nevnímám ho, neslyším nic. Až po chvilce cítím jeho silnou paži, jak mě plácá po hrudi, a už slyším slova chvály. „Jsi pašák, Adame, příště to Billovi nandáš ty!“ To se mi krásně poslouchalo, ale v jádru duše jsem byl nesmírně zklamaný. Se svěšenou hlavou jsem odkráčel s ostatními na naše pelechy a ani jsem se neohlídl na Billa, který si užíval pozornosti té nejdůležitější osoby v celé zemi a možná na celém světě, co já vím. Pro mě bylo naše království jediným místem na světě, které jsem znal, a královna Alžběta byla pro mě jedinou nejvyšší osobou mého světa. Tak slavně neslavně skončil můj první závod. Ale možná jsem byl velkou nadějí, protože jsem dostal výsostné právo v naší smečce. První jsem dostával žrádlo a když se šlo na lov, byl jsem to já, kdo patřil k panské výpravě. Ale o tom vám řeknu později.